Zhruba asi deset fotografií, jež postihují podobu Bedřicha Smetany (∗1824  †1884), není tou nejlepší předlohou pro výtvarné ztvárnění mistrovy tváře.
    I Smetanův portrét od Maxe Švabinského v litografickém provedení z roku 1924, jenž znárodněl, prošel vývojem: od skic do sebe pohrouženého, hluchého a trpícího Smetany až k náčrtům hrdinského typu; nakonec se jeho výtvarná podoba ustálila na syntéze rysů melancholie a osobní statečnosti, mučednictví i vítězného překonání depresívních stavů duše.
    Bedřich Smetana byl mimořádný umělec nejen svým dílem, ale i lidským osudem. Pocházel z Litomyšle z rodiny sládků, studoval v Jihlavě, Havlíčkově Brodě a Plzni, v Praze byl žákem slepého Josefa Proksche, u něhož studoval kompozici i virtuózní hru na klavír. Od počátku své kariéry podvědomě cítil, že právě on může ve sféře vrcholného umění uskutečnit poslání pomoci probouzejícímu se obrozenému národu v hledání identity a v zápasu o vlastní osvobození. Bedřich Smetana patřil ke generaci umělců Národního divadla, jež ve vytvoření národního umění spatřovala nejvyšší metu svého snažení.
    Ač si byl vědom cílů, jichž chtěl v hudbě dosáhnout, musel přesto v padesátých letech minulého století z existenčních důvodů opustit vlast a živit se koncertní a pedagogickou prací ve vzdáleném Švédsku. Teprve po zlomení tzv. Bachova absolutismu a říjnovém Diplomu z roku 1860, k němuž se čeští lidé upínali jako k možnosti česko-rakouského vyrovnání, se otvírá prostor i pro realizaci snah českých umělců. Smetana se vrací, aby pracoval ve prospěch českého umění. Stává se sbormistrem Hlaholu, řídí hudební školu, je dirigentem opery v Prozatímním divadle, podněcuje český hudební život činností v Umělecké besedě i hudebně kritickou prací. Svými operami Braniboři v Čechách a zejména Prodanou nevěstou na libreto Karla Sabiny dosáhl skutečného ideálu české národní hudby, jenž pak cílevědomě rozšiřoval do dalších oblastí kompozičního umění. Jeho České tance pro klavír, stylizace klavírních polek jako nejtypičtějšího projevu české tvořivosti, dua pro housle a klavír Z domoviny, sbory Věno, Rolnická, Píseň na moři, Odrodilec, Tři jezdci, Tři ženské sbory, kvartet Z mého života aj. jsou díla, jež vývoj české hudby orientovala k pozitivním národním hodnotám. V tomto směru zůstal Smetana věrný novoromantickým tendencím evropské hudby (poprvé vyjádřeným ve Švédsku symfonickými básněmi Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl), aby mj. i na poli symfonické básně a opery uskutečňoval progresívní umělecké záměry. Šlo o dva obory, jež nejvíce napomáhaly vlasteneckému cítění a seberealizaci národního uvědomění. Dokonalým výtvorem po této stránce je Smetanův cyklus symfonických básní Má vlast, svým rozsahem a vzájemnou vnitřní vazbou ojedinělý ve světové hudební literatuře vůbec. Také opery Dalibor, Dvě vdovy, Libuše, Hubička, Tajemství, Čertova stěna, v nichž autor dokázal hudebně individualizovat slohovou výlučnost jednotlivých oper podle charakteru jejich námětů, jsou skutečnými pilíři české národní kultury. Smetanova vokální melodika se stala typem české melodiky, na niž navazovali další skladatelé včetně Antonína Dvořáka. Vrcholem Smetanovy operní tvorby byla nejen Prodaná nevěsta, jež skladateli v roce 1892 na světové výstavě ve Vídni zajistila světovou slávu, ale též Libuše, komponovaná na Špindlerův překlad německého textu Josefa Weuziga a určená ke slavnostnímu otevření Národního divadla v roce 1881. Sedm let Smetana obětavě čekal na provedení díla, byť již potom jako neslyšící tvůrce. Význam opery pro život národa byl mimořádný: pověst o Libuši a její věštba, že "český národ všechny pekla hrůzy slavně překoná", se stala apoteózou vlasti. Opera osvědčila svou životnost v nejkritičtějších chvílích národní existence - za první světové války i na počátku nacistické okupace. I v tomto smyslu je Libuše ojedinělým dílem světového repertoáru.
    Druhým jedinečným vrcholem Smetanovy tvorby je již zmíněná Má vlast. Autor tu spojil minulost s přítomností i budoucností, oživil slávu českého mýtu i historie (Vyšehrad, Šárka, Tábor), krásu české přírody a života lidu v ní (Vltava, Z českých luhů a hájů), v Blaníku pak povýšil husitskou tradici nad tradici svatováclavskou, protože víc odpovídala tužbám českého národa po dosažení samostatnosti. I Má vlast v kritických chvílích národa sehrála nezastupitelnou úlohu, když duchovně stmelovala české lidi a posilovala jejich vůli k odporu. Bedřich Smetana byl vpravdě mučednickou osobností. Po svém ohluchnutí v roce 1874 se uchýlil do samoty myslivny a okolních lesů u svého švagra v Jabkenicích, kde dožíval svůj smutný a tolika bolestmi prostoupený život. Přesto v absolutní hluchotě, jež mu byla údělem na posledních deset let života, tvořil svá vrcholná díla, nejen Mou vlast a všechny další opery počínaje Hubičkou, ale i klavírní cykly Sny a České tance, oba smyčcové kvartety a též orchestrální Pražský karneval, poslední autorovo dokončené dílo vůbec. Chvíle, kdy mohl komponovat, aniž by trpěl prudkými bolestmi, byly stále řidší. Smetana dožil svůj věk v ústavu pro choromyslné v Praze a byl pochován na Vyšehradském hřbitově.