Dětství Bohuslava Martinů (∗1890  †1956), strávené v chudém příbytku poličské věže, z níž byl nádherný výhled na Českomoravskou vysočinu, vneslo trvalé rysy do uměleckého naturelu tohoto světoznámého tvůrce. Byla to tradice českého muzikantství, z jejíchž zdrojů skladatel čerpal. Přesto Martinů nebyl tradicionalistou, vstřebával právě tak intenzívně avantgardní tendence světové hudby jako inspirativní podněty z domova. Už v r. 1923 odešel do Paříže k Albertu Rousselovi, jehož hudba mu doslova učarovala, aby u něho studoval. Od té doby zůstal ve styku s francouzskou modernou, s hudbou Pařížské šestky i tvorbou Stravinského. Největšího úspěchu tehdy dosáhly jeho orchestrální skladby Half-Time, La Bagarre i řada komorních a koncertantních skladeb. Na rozdíl od skladatelů, kteří hledali inspiraci v jazzové nebo neangažované hudbě, Martinů se postupně obrací k hudbě domova, aby se pod jejím vlivem - i vlivem neobarokního a neoklasického způsobu tvoření - propracoval k osobitému uměleckému výrazu. Na této cestě důležitou úlohu sehrál zpívaný balet Špalíček, kantáta Kytice, Madrigaly pro ženské hlasy na lidové texty aj. Martinů dospěl i k nové koncepci v operní oblasti. Po rozhlasové opeře Hlas lesa, Veselohře na mostě, komponované v duchu commedie dell´arte, a lidově cítěných Hrách o Marii, dospěl autor v letech 1935/36 ke svému vrcholnému projevu, opeře Julietta na surrealistický námět G. Neveuxa; podstatou díla je dokonalá iluze, umocňující volně spojované, fantastické představy snu.
    S okupací Francie změnil se i osud Bohuslava Martinů: Před fašismem se autor uchýlil do USA, kde setrval až do r. 1953; potom se vrátil do Evropy, Itálie a Švýcarska, ale nikoli domů. Jeho tvorba posledních dvaceti let osciluje mezi všekulturními intencemi a hudebně vyjadřovanou touhou po domově. Už v období tzv. mnichovské krize Martinů upoutal světovou veřejnost svým Concerto grosso, Tre ricercari a rezistenčně cítěným Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry. Na atmosféru druhé světové války reagoval Polní mší a orchestrálním Památníkem Lidicím, i svými prvními třemi symfoniemi. Po válce napsal další tři symfonie, v nichž obohatil vývoj české postdvořákovské symfonie. Vrcholnou tvůrčí kreaci reprezentuje jeho VI. symfonie-fantazie, osobitá každým svým tónem, harmonickými spoji i tektonickou koncepcí, v níž se autor nadobro loučil s tehdy již nereálnou představou návratu do vlasti. Ale i jeho koncertantní a instrumentálně komorní tvorba je rozsáhlá a mnohými díly - například klavírními a houslovými koncerty i smyčcovými kvartety - patří do oblasti světového repertoáru. Vedle řady orchestrálních prací - Fresek Piera della Francesca, Parabol a Třech rytin, v nichž autor ztvárňuje dojmy z pobytu v Itálii - a vedle oper Mirandolina na komediální Goldoniho námět, tragických Řeckých pašijí podle Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný, antické Ariadny a celovečerního eposu Gilgameš, tedy vedle děl, jež směřují ke koncepci širokého kulturního dosahu, nikdy Martinů nezapomněl na svou vlast a na umělecké návraty k ní. Vzácným dokladem tohoto cítění jsou vokální díla komponovaná na verše básníka z Vysočiny M. Bureše Otvírání studánek, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek, Mikeš z hor aj.