Leoš Janáček (∗1854  †1928) patří k našim nejproslulejším a v rámci světové moderny nejvýznamnějším autorům. Na rozhodný úspěch dlouho čekal. Po vystudování pražské varhanické školy a prohloubení svého vzdělání v Lipsku a ve Vídni se usídlil v Brně, kde se podílel na budování hudebního života i školství. Umělecky vyšel z tvorby P. Křížkovského a A. Dvořáka; podstoupil dlouhý, psychicky komplikovaný vývoj, než dospěl k tak osobitě vyhraněnému projevu, jak jej dnes chápe a oceňuje hudební svět. Ještě před B. Bartókem studoval intenzívně lidovou píseň, hlavně moravskou a slezskou (později též ruskou), aby z ní vytěžil jak po melodické, tak harmonické stránce svérázné podněty. Lidové písni (zejména jeho rodná lašská lidová kultura měla u něho prioritu) se věnoval jako sběratel a folklorista. Po vzoru Dvořákových Slovanských tanců zkomponoval i on své Lašské tance. Navíc studoval i intonaci mluvy, její závislost na konkrétních životních situacích, což mu pomáhalo nalézt adekvátní deklamačně-melodický výraz v operní tvorbě. Se svými "nápěvky" nepracoval mechanicky, jak mu mnozí kritikové vyčítali, ale tvořivě (bylo mu blízké i pojetí řeči u Musorgského).
    Janáček byl především hudebně dramatickým autorem. Po operách Šárka, Počátek románu a Osud pracoval deset let na své nejpopulárnější opeře Její pastorkyňa, vznikající na prozaický text G. Preissové. Toto dílo reprezentuje nejen mezník ve vývoji Janáčkova stylu, ale patří - spolu s další operou Káťa Kabanová - k vrcholům světové moderní opery vůbec. Autor užívá tzv. reálných motivů, připínajících se bezprostředně ke konkrétním dramatickým situacím. Osobitost Pastorkyně, v cizině nazývané Jenůfa, je mimořádná: Janáček vychází z moravského folklóru, opírá se o zkušenosti se svými nápěvky, vzdává se tradičních uzavřených čísel. Důležitým přínosem byl hluboce lidsky cítěný námět, v němž centrální postavy jsou formovány konfliktními situacemi prostředí. Opera, ač její premiéra odezněla v Brně v r. 1904, čekala 12 let na uvedení v Praze. Teprve pražská inscenace a o tři roky později nastudování ve Vídni udělaly z autora světoznámého mistra.
    Tento úspěch vlil do dvaašedesátiletého autora novou mízu, nový zápal v tvůrčím snažení. Jeho další opery Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu jsou geniálními výtvory zralého mistra. Skladatelova mnohotvárnost je v nich obdivuhodná: v těchto dramatech se Janáček projevuje jako rusofil (inspirován Ostrovským a Dostojevským), jako svérázný myslitel (v satirickém pojetí měšťáckého Broučka podle S. Čecha i při promítnutí lidských osudů do osudů zvířat podle Těsnohlídka), prosazuje se jako pěvec nefalšované lásky i jako autor, jenž se po vzoru K. Čapka zamýšlí nad štěstím lidské bytosti ve vztahu k dlouhému věku.
    Janáček byl umělcem obrovské vitality, drobné postavy s bohatou hřívou vlasů a výraznými rysy tváře i celé osobnosti; i ve stáří upadal do tvůrčích extází. Těžké krize svého života překonával takřka nadlidskou prací. Tvořil horečně: kompoziční proces u něho počínal rychlým skicováním, přitom autor předem nemyslel na výslednou formu, jen sledoval uměleckou realizaci ideového záměru. Komponoval ekonomicky, i malým hudebním plochám dokázal vtisknout dramaticky účinný výraz. Z mimooperní tvorby zasluhují pozornosti orchestrální rapsódie Taras Bulba na námět Gogolovy povídky, pětivětá Symfonietta a Glagolská mše, jež vznikala na staroslovanský text panteisticky oslavující lidový dávnověk Slovanstva. Významné jsou i jeho sbory na sociálně cítěné básně Petra Bezruče - Kantor Halfar, Maryčka Magdónova, 70 000 aj., jež rozhodující měrou ovlivnily vývoj sborového zpěvu u nás. Ale i oba smyčcové kvartety - prvý komponovaný podle Kreutzerovy sonáty. L. N. Tolstého, druhý nazvaný Listy důvěrné - prozrazují svérázný rukopis svého autora.
    Verismus, operní směr postverdiovského a postwagnerovského hudebního vývoje (ač jeho protagonisté částečně žili v téže době), představuje nový pohled na hudebně dramatickou tvorbu: charakterizuje jej realistické až naturalistické ztvárnění životních příběhů na operní scéně. Přesto to byl směr, jemuž hudební kritikové neprorokovali trvalou životnost, neboť se domnívali, že obsahuje příliš mnoho laciných efektů a že ani po stránce citové není hluboký. Vkus nejširších posluchačských vrstev však rozhodl jinak. Nejenže už první díla tohoto směru žijí jako trvalá hodnota operního repertoáru - například Sedlák kavalír Pietra Mascagniho a Komedianti Ruggiera Leoncavalla, ale také opery dovršitele verismu, velice nadaného a slavného italského skladatele Giacoma Pucciniho (∗1858  †1924), naplňují operní domy vděčným obecenstvem.